V rubrice: Společnost a jiné
15 Říj 2011Jazyk domorodců mi problémy vážně nedělá. Již několik týdnů trávím cíleným i náhodným pohybem po okolí, při kterém mimo jiné odposlouchám hovory na ulicích. Rozumím všemu a všem. Dokonce i tomu Vietnamci, který prodává ve sklepním obchůdku s potravinami na rohu ulic Botičské a Na Slupi a na stole má položený laptop. Jazykovou integraci tedy vynechávám.
Pomyslný imigrant čtoucí tyto řádky by to jistě mohl považovat za nespravedlivé. Říkal by něco ve smyslu: „Sakra. Já neumět. Ty umět. Sakra.“ A měl by pravdu. Nespravedlivé to totiž vážně je. Nechci si ani představovat ty hodiny pod lampičkou s domácími úkoly zabývajícími se vyjmenovanými slovy po „b“, skloňováním podstatných jmen mužského rodu, a to ještě těch neživotných a v množném čísle, a časováním sloves, které imigrant s jinou jazykovou výbavou musí absolvovat. Viděl bych ho kroutícího se na židli a vylučujícího kapky svého imigrantského potu, snad by cvičení dokonce i komentoval neslušnými slovy, kterým by rozuměl jen on. Tudíž, je to nespravedlivé, ale tak je už postavený svět.
Ušetřil jsem tedy čas, a tak jsem se pustil do studia historie místní lokality. Obdobně jako je klíčové ovládnutí jazyka domorodců, slouží i znalost dějin k základní kulturní výbavě, kterou správně integrovaný přírůstek musí disponovat. A vzal jsem to poctivě. Nestačil mi ani internet. Touha po informacích byla tak mučivá, že jsem otevřel dveře knihovny na Ostrčilově náměstí a vyžádal si veškeré knihy, jež by mou touhu byly schopné ukojit. Když jsem oba svazky přinesl domů a pod peřinou pročetl, zjistil jsem, že po ose kniha-oko-mozek proběhly tisíce dat, které se mi s rozdílnou úspěšností podařilo udržet. Další nápor na šedé buňky mozkové připravila návštěva Podskalské celnice na Výtoni, kde se nachází muzejní expozice o Podskalí. Z toho všeho jsem poznal alespoň částečně historii nejen podskalskou, ale i dějiny území dnes úředně označovaného jako Praha 2, o nichž převážně bude tento článek.
Jmenuje se to tady Podskalí. Tedy dříve tomu tak bylo. Jednalo se o osadu ležící mezi Starým Městem a Vyšehradem, která se s postupným rozšiřováním Nového Města stala jeho součástí. Básník by napsal, že zatímco léta ubíhala, panovníci se střídali, obilí na polích klíčilo a vinné hrozny na vinohradech dozrávaly, původní sídelní oblasti splynuly v jednu a město bylo protkáno sítí výstavních ulic. Já bych to napsal mnohem jednodušeji. Podskalí prostě zmizelo. Zbourali ho, protože překáželo. Bestia triumphans, jak přestavbu Prahy na konci 19. století nazval Vilém Mrštík, zvítězila.
Ze staré zástavby zbyla vlastně jenom ta výše zmíněna celnice a jeden malý kostelík krčící se ve stínu emauzských věží. Vše ostatní je pryč. Asanace. Modernizační zuby se zaťaly do staré osady a proměnily ji ve standardní součást moderního města. Hygiena se zvýšila, počet obyvatel taktéž a pro současného návštěvníka jsou ty domy všude kolem postavené v prvních dvaceti letech minulého století již dostatečně staré, aby je mohl považovat za odkaz svých předků.
Již z názvu Podskalí vyplývá, že někde bude skála. Názory se různí. Jedni mají za tu správnou skálu vyvýšeninu pod dnešními Emauzy, jiní bojují za skálu vyšehradskou, která si od 19. století získala v české mytologii nenahraditelné místo. Horymír z ní skákal na Šemíkovi, a pak utíkali k Neumětelům, Libuše zde měla vidění a celá řada národní mytologie se odehrává právě zde. Já se kloním k názorům oběma, zastávám totiž pod vlivem světonázoru většiny evropských národů filozofii velkopodskalskou – tedy Podskalí je veliké a je potřeba, abychom to i těm, co bydlí ještě dále, vysvětlili a udělali z nich Podskaláky. Přebývám zde jenom chvíli a už se stavím do šiků zastánců myšlenek výbojných. My, Podskaláci, protože já jsem jedním z těch, co tu přebývají, jsem jedním z nás, tedy žijeme na tom území, které je na jihu ohraničeno Botičem, na západě Vltavou, na severu ulicí Na Moráni a na východě ulicí Na Slupi. Ale pozor, to se jedná o pouhé dolní Podskalí. Dříve existovalo i Podskalí horní, které se rozprostíralo na sever od ulice Na Moráni, ale zmizelo už tak dávno, že si to nikdo nepamatuje. Snad proto prozatím odkládám obracení těchto bezbožných individuí přebývajících někde mezi ulicí Na Moráni a snad až ulicí Resslovou na později.
Pro nás, Podskaláky, představovala již od dob dávných zdroj obživy Vltava. Jsme lidé od řeky, jsme pískaři, kteří ze dna dobývali písek, voraři, kteří vozili sůl, ryby, ale hlavně dřevo. Vor obvykle obsluhovala čtyřčlenná posádka tzv. plavců. Z Vyššího Brodu do Prahy to ti nejlepší Podskaláci při „dobré vodě“ zvládali za 5 dnů. Na vltavském břehu, v přibližné délce dnešních nábřežních náplavek postavených společně s celým nábřežním blokem na konci 19. století, jsme klády překládali, opracovávali v ohradách a prodávali dál. V budově Podskalské celnice se pak z připlavených kmenů vytínala jistá část dřeva sloužící jako clo, z čehož byl odvozen používaný místní název Výtoň. Poslední vor však doplaval do svého cíle v červnu 1960, a proto teď už kmeny neplavíme. Od 50. let již není možné provozovat ani náš zimní zdroj obživy, totiž ledaření. S výstavbou vltavské kaskády došlo totiž k oteplení řeky, které zabraňuje jejímuzimnímu zamrzání. Ačkoli se tedy teď živíme jinak, k vodě máme pořád blízko, na tradici plavení upozorňují například názvy ulic – Plavecká, Dřevná, Na Poříčním právu, Podskalská, Na Výtoni. Zároveň zde v Podskalí funguje už od roku 1871 spolek Vltavan dokládající, jak těžký život a nebezpečné povolání naši předkové měli. Původně podpůrný spolek pro plavce, voraře, vdovy a sirotky se až postupem času mohl zaměřit na spíše společenské a vzdělávací cíle. Navíc na náplavkách i dnes vysedávají hejna rybářů a kotví nám tu parník Tyrš, kde si můžeme dopřát piva vařeného u našich úhlavních nepřátel, totiž na protějším břehu u Smíchováků.
Ale o lokální rivalitě, bližším představení místních skvostů a dalších aspektech integrování se do nového prostředí zase někdy příště.
V rubrice: Essen und fressen
10 Říj 2011
Sevřel jsem ji pevně do rukou a dotančil s ní z kuchyně do pokoje. Položil jsem ji tam vedle sebe a zasněně se na ni už nějakou dobu dívám. Má úžasné tvary. Je krásná a vím jistě, že bude sladká. Ale teď ještě ne!
Stoupá z ní kouř a je v ní 200 g moučkového cukru.
Nedávno mi moje maminka při rodinné oslavě oznámila, že mne už nějakou dobu pozoruje – což matky podle mého soudu provozují tak zodpovědně, že by to mohly prezentovat jako svá vedlejší povolání – a že přemýšlí nad tím, jestli nejsem tak trochu narcis. Že se prý snad až příliš moc chválím a jestli to třeba trochu nepřeháním. Nějak takhle mi to říkala, matka moje. Má krev. Já byl nucen říct, že narcis nejsem, ba právě naopak, že mám prostě jenom zdravé sebevědomí. Možná jsem dodal i něco o tom, že se chválit nemusím, že za mne místo toho mluví činy, ale spíš jsem to neřekl, protože mi to přišlo zcela zbytečné. Chvíli před tím jsem totiž dědovi upravil sedlo u rotopedu a chystal jsem se nabídnout svou pomoc tatínkovi, jenž zcela očividně tápal při ladění televizních kanálů. Proto jsem si zřejmě řekl, že o takových věcech se přeci vůbec nemusí mluvit. O tom, že jsem šikovný, přece ví každý. Navíc jsem nechtěl příliš rozptylovat babičku, která právě krasopisně malovala recept na bábovku a jistě by se byla bývala do upřímné rozmluvy zapojila a recept by třeba zůstal nedokončen.
Inu, takhle nějak jsem před několika dny nabyl recept na Jablkovou bábovku, jak babička svým krasopisem určila její jméno a já nemám to srdce si takto veřejně klást otázku, proč ji nenazvala stylisticky vhodněji bábovkou jablečnou. Ten samý den jsem doma získal hliníkovou formu, maminka mi věnovala rum a děda přihodil i ruční mixér. To vše jsem pak s pomocí rychlíku Macocha převezl z rodného kraje do města nad Vltavou, kde jsem si tu krasavici z laciného úvodního odstavce vytvořil.
A vážně nevím, proč bych tady teď měl psát o tom, jak jsem šikovný.
V rubrice: S mapou a s chutí...
3 Říj 2011„Je to možná sice trochu nepřesné, ale je to prostě tak,“ prohlásila mladá průvodkyně kdesi v brněnském podzemí. Těsně předtím určila neuvěřitelně dlouhé období výstavby sklepů pod Zelňákem. Nemám už tušení, kolik století to místním kopáčům a vrtačům trvalo, ale jsem přesvědčen, že se jednalo o dobu natolik dlouhou, že by během ní dokázaly přirozenou cestou vyhynout celé živočišné druhy, zformovat se kontinenty, řeky otočit svá řečiště, někde by se dokonce mohl objevit i mesiáš a třeba by Kometa Brno mohla vstřelit gól – ale to spíš ne.
Vím však jistě, že průvodkyně – pokud by tedy pozorný posluchač a pozorovatel propadal zálibě v blonďaté vlasy – vykazovala znaky až nebezpečně půvabné. Mohla snad být označena až za neskutečně sexy. Ano, beru argument, že barva vlasů není nijak zásadním prvkem, jenž by měl rozhodovat o partnerské budoucnosti, nicméně ne vždy je svět racionální. I proto zde zklamu ty zástupy dam po mé osobě toužících – tmavá barva vlasů mne přitahuje mnohem více. Mladá průvodkyně tak byla „jenom“ sympatická, ale její slova se mi teď velice hodí. Článek o brněnské expedici se totiž možná bude zdát trochu nepřesný, ale prostě to tak bylo.
„Its pages form the record of events that really happened. All that has been done is to colour them; and, for this, no extra charge has been made.“
V příběhu budou vystupovat především čtyři hlavní postavy, jež byly pro potřeby ochrany osobních údajů – problematika, kterou plně respektuji – anonymizovány. Zápletka příběhu bude pro čtenáře ještě zamotanější tím, že se v něm mohou objevit postavy další. Zejména jsem se však rozhodl zcela rozhodit časovou perspektivu expedice a celé vyprávění vyskládat tak, že se jistě vynoří celá řada otázek a vznikne prostor pro odlišné interpretace. Příběh prezentovaný v úvodu se tak mohl stát až těsně před návratem. Nebo naopak. Cestování totiž může situace nepřesné a chaotické mnohdy přinést. A já vám chci přinést zážitek autentický.
Aby ovšem byl obrázek čtenářův do jisté míry přesnější, představím vám herecké obsazení asi takto. Jedná se o jedny z těch nejnadanějších a nejperspektivnějších tvorů, které může tato země nabídnout. Jedná se o lidi otevřené novým myšlenkám, jež ovšem v žádném případě nepřijímají bez výhrad. Právě naopak, vše nové si kriticky přeberou a srovnají se svou životní zkušeností a hodnotovým systémem. Jedná se o osoby, jež je společenskou nutností znát a být s nimi zadobře. Jedná se prostě o nás. Jedná se o vaši budoucnost.
Tak si to pro jistotu přečtěte.
Scéna: Brno, pátek večer až neděle brzké odpoledne, počasí proměnlivé (žhnoucí i mrazivé), zvuková kulisa různorodá.
Nyní přichází řada na rozdílné interpretace. Doporučuju začít známou frází Bylo nebylo, doporučuju zapojit představivost. Pak z toho vytřískáte hodně dobrý příběh.
V rubrice: Skáčeme, běháme
26 Zář 2011
Netrpím představou, že by to zajímalo hodně lidí. Myslím si dokonce, že to bude drtivé většině obyvatel této planety, ba co míň, tohoto kontinentu, dokonce snad i tohoto státu, možná ještě méně, většině pravidelných i nepravidelných čtenářů tohoto webu, úplně jedno, ale Helsingborgs IF se včera stal mistrem švédské fotbalové ligy.
(Tichý a nechápavý údiv.)
(Zklamané konstatování, že to jsem přeci nepotřeboval vědět.)
Hurá, hurá!
(Přemýšlení, jestli článek vůbec dočíst.)
Sem by se teď hodila několikastránková analýza letošní sezóny Allsvenskan, jak se liga nazývá, ale tuším, že by to nikdo nečetl. Informace o historickém vývoji soutěže, o pečlivě vedené statistice obdržených žlutých karet a o nadějných dorostencích usilujících o přestup do prestižních evropských soutěží by zcela jistě zapadly mezi elektronický odpad, kterého je internet přeplněný.
(Souhlas)
Proto tento článek hned ukončím a budu doufat, že tato jednoduchá a úderná informace dosáhne i k těm, kteří by ji jinak byli neuvěřitelně daleko.
(Autor by se měl raději zaměřit na kvalitu, než na kvantitu)
V rubrice: S mapou a s chutí...
25 Zář 2011Bc. Jitko Štěpánková, Bc. et Bc. Tatiano Hořavová a Bc. Marku Aldorfe,
na následujících řádcích se, Vám, pokusím nastínit své myšlenky týkající se plánované expedice do východního cípu civilizace, do města, které mi je sice trochu vzdálené, ale mám ho přesto velice rád.
„I must say I was wonderfully surprised how our honeymoon turned out to be something really extraordinary, what I loved most is that z Kénigu to šalinó do Štatlu na Špilas koštne míň jak průměrné pepík vyfajčí čtyry špinky nebo vyslópe ze pět flaší betelného bahna.“
- Winston Churchill na hradě Veveří při své svatební cestě po Evropě
Jak jsem se víceméně náhodou při jisté příležitosti dozvěděl, jsou Vaše znalosti této oblasti velice omezené. Snad jedině Bc. Marek Aldorf jednou zavítal do druhého největšího města České republiky, některými lidmi nazývaného jako metropole historického regionu Moravy. Nicméně tato návštěva se týkala pouze velice krátkého zastavení se v nákupní galerii Vaňkovka, kde se tento nadějný akademik jal nakupovat košili pro jakousi oficiální událost, jež se měla nedlouho poté odehrávat na jiném místě. O vztahu Bc. et Bc. Tatiany Hořavové a Bc. Jitky Štěpánkové k Brnu nemám dostatečné množství informací, abych zde mohl své myšlenky dále rozvíjet, ale podezřívám je obě, obdobně jako výše zmíněného Bc. Marka Aldorfa, že znalosti této oblasti nejsou valné. A proto jsem se rozhodl “ignorantskú pražskú (Marek a Jitka) a ázijskú (ja) mládež”, jak to bylo onehdá kýmsi vtipně pojmenováno, trochu dovzdělat uspořádáním této expedice.
Neřadím se mezi plemeno lidí, kteří by měli velice rádi život zorganizovaný od prvního otevření očí za ranního rozbřesku až po unavené spočinutí na loži po západu slunce, nejsem z těch jedinců, kteří by rádi věděli, kdy je čeká první dovolená v Itálii, první žena, kdy si zakoupí první automobil, kdy přiletí čáp, či vrána s prvním dítětem a kdy budou povýšeni v práci. Nechávám naopak raději prostor pro jisté improvizace a operativní změny, které ve svém důsledku dokážou přispět k mnohem pestřejším zážitkům. Prosazuji tedy koncept jistých vodítek, v anglickém jazyce známý pod názvem guidelines, jenž díky své orientaci na informace a zároveň jisté otevřenosti ke změnám, shledávám jako mnohem vhodnější. Mé zdařilé putování po zemích evropských i poznávání končin tuzemských, fakt, že jsem stále naživu, přiměřeně svému věku zdráv psychicky i fyzicky, a vědomí, že z těchto zážitků dokážu těžit v běžném životě, jsou snad dostatečným důkazem, že se mi tento koncept velice osvědčil. Koncept vodítek spočívá v poměrně rozsáhlém výzkumu a hledání informací před vykonáním jakékoli expedice, aby se posléze tato vyhledaná data pomyslně uložila někam do podvědomí a využila se v pravý okamžik, jenž zcela jistě přijde. Při ukládání dat je samozřejmě vhodné využít metody papíru a tužky, v novějším vydání počítače a tiskárny. Jako osoba, která jest s Brnem nejvíce seznámená, beru dobrovolně tuto nelehkou práci na sebe. Nicméně pokud by některý z Vás velice zatoužil po obohacení našeho i beztak velice bohatého programu nějakým speciálním bodem, nějakou zastávkou, kterou bychom neměli na svém putování vynechat, budu rád za jakýkoli podnět.
I přes výše popsaný liberální přístup k expedici Brno, je nutné do jisté míry vymezit naše snažení teritoriálně a časově. Nejprve k vymezení teritoriálnímu. Budeme přebývat na území města Brna, které může být pro návštěvníka ze západu do jisté míry určitě specifické, ať už chováním lidí, případně jejich vyjadřováním. Z bezpečnostních důvodů bych doporučoval nedávat příliš najevo, odkud že to naše expedice pochází, a potlačit explicitní projevy našeho zájmu o antropologický charakter expedice. V takovém případě jistě nabudete dojmu, že i tato oblast naší, vzhledem k občanskému složení skupiny snad lépe použít výraz “této”, země stojí za poznání. Časový horizont výpravy jest následovný. Do Brna se dopravíme autobusem linky Student Agency odjíždějícím z nádraží na Florenci v pátek 30. září tohoto roku v 18:30, což nám při optimálních meteorologických podmínkách a průjezdnosti nejstarší české dálnice umožní vstoupit na brněnskou půdu ve 21 hod téhož dne. Cesta zpět je naplánována na neděli 2. října 2011 v 14:00 a po dvou hodinách a třiceti minutách na palubě žlutého autobusu, kde bude zajisté probíhat družná debata o momentech právě prožitých, se dostaneme znovu na Florenc. Podařilo se mi zajistit bezkonkurenční cenu jízdenek, a to konkrétně 165 Kč za jednu cestu, čímž jsem pro každého z Vás ušetřil 35 Kč z normální ceny jízdenky. Jízdenky jsem také již s pomocí své bankovní karty zaplatil, a proto Vás při nějaké příležitosti požádám o pokrytí těchto nákladů. Pokud by se dostavil nějaký neřešitelný problém a čas přesunů by musel být změněn, není nutné hrát si na Horymíra s Šemíkem a skákat z vyšehradské skály, jelikož lze lístky přerezervovat, nicméně bych uvítal, abych toto již činiti nemusel.
Jistě se Vám honí hlavou celá řada otázek. Snad tou nejdůležitější z nich je problematika přespávání v divočině. Inu, v Brně je pevnost zvaná Špilberk, dříve známá jako “žalář národů”, v jejímž sklepení se nachází celá řada vězeňských cel. Stejně tak je dobré zdůraznit, že se na území Brna, až na zřetelně označenou oblast brněnské zoologické zahrady, nenachází žádní smrtelně nebezpeční tvorové. Nicméně stále existuje možnost, že nalezneme i ubytování normálního charakteru. Bohužel mne lehce zklamali mí věrní druhové z Gymnázia Vysoké Mýto, kteří se po maturitě při rozhodování co dál dělat, odebrali do míst jiných, než jest hlavní město tohoto státu, a shodou dalších okolností dnes přebývají v Brně. Jmenovitě se jedná o Bc. Martina Švece, jenž bude s velkou pravděpodobností v inkriminovaný moment našeho pobytu v Brně svádět lítý souboj ve volejbalovém derby zápase VK Choceň B X VK Vysoké Mýto, dále o Štěpána Jurčíka, jenž doposud žádný titul nemá, jelikož se rozhodl stát zubařem, a který bude ve stejnou chvíli dlít v Pardubicích, kde se bude zřejmě jako jeden z organizátorů podílet na jistě zdárném průběhu závodu Zlatá přilba, jenž se, jak jistě víte, týká toho nejotravnějšího sportu, který lidstvo ve své historii dokázalo vymyslet, a to ploché dráhy. Stále mám však rozhozené sítě, do kterých by se teoreticky mohli chytnout Bc. Jiří Dostál zvaný Dodo, případně Bc. Kristýna Odvárková zvaná Krisa. Pokud se však nechytí, což by mimo jiné obnášelo zanesení jejich jmen na seznam osob, kterým při nejbližším setkání rozdám pěkně po pirátsku černé známky, existuje možnost přespat na některé z brněnských kolejí, případně v nějakém hostelu. O vývoji v této oblasti Vás budu dále informovat, pokud Vy sami nabídnete nějaký hodnotný podnět, budete u mne mít velké plus.
Pokud máte nějaké dotazy, které by dále doplnily již tak zajisté vyčerpávající proud informací, nestyďte se a podělte se o ně s námi. Ještě bych mohl prozradit, že pod vlivem extenzivního sledování videí z pořadu Možná přijde i kouzelník, jsem se rozhodl zkontaktoval i osobu, co se Brna a pěstování ryb v zahradním rybníčku Winstona Churchilla týká, nejpovolanější, tudíž možná přijde i kouzelník, ale uvidíme…
Váš,
Bc. Ondřej Pokorný
V rubrice: Skáčeme, běháme| Společnost a jiné
19 Zář 2011Už od vchodu do sokolovny se na mne smály dvě sestry oblečené v odlehčených verzích sokolských krojů. Měřím jenom nějakých 188 cm, a proto jim bylo zcela jasné, že kvůli basketbalovému turnaji právě probíhajícímu v jedné z tělocvičen Sokola Pražského nepřicházím. Proto se mne od svého stolku umístěného vedle repliky obrazu se slavnostním předáváním oddílového praporu zeptaly: „Vy si jdete určitě prohlídnout naší sokolovnu?“ Měly pravdu, poměrně líně totiž právě ubíhal jeden ze Dnů evropského dědictví, který jsem využil k návštěvě jedné z řady normálně nepřístupných památek – nejstarší české sokolovny skrývající se v bloku domů mezi ulicemi Sokolskou (překvapivě) a Žitnou.
„Přesně tak,“ odpověděl jsem a začal tu z těch konverzací, při kterých dokážu vzbudit příjemný dojem. A to tak přesvědčivě, že se sám sebe někdy i začínám bát. Sestry mi předávaly několik zásadních informací o budově, já se usmíval, poslouchal, účastně kýval, poměrně vtipně je doplňoval a tak vůbec působil dojmem velice zajímavého hocha. Jedna sestra mi poklepala na rameno a řekla, že v Sokole potřebují takové mladé muže, jako jsem já. Druhá sestra poté dodala, že zde mají oddíl akrobatického rock’n’rollu, kde tancují moc pěkné holky. Obě sestry si tím získaly mé sympatie.
Chtěl jsem se sice zeptat, jaké kvality mají, alespoň orientačně, takoví mladí muži, mezi něž jsem byl zařazen, ale nedošlo na to. Obě sestry, kterým mohlo být mezi šedesáti a sedmdesáti lety, mne totiž už nasměrovaly do prvního patra, kde se kromě původních sálů nacházela sestra další. Pokračování článku »
V rubrice: Essen und fressen
17 Zář 2011Jarda a Matyáš Bernard
Ingredience
2 pstruzi (nejlépe Jarda a Matyáš Bernard, ale pojmenovat je můžete podle libosti)
4 velké brambory
3 žloutky
sůl, majoránka, kmín, máslo, olej, sýr, salát rukolaPostup
Pstruhy nasolit a nakmínovat. Osmažit na másle. Brambory nakrájet na nudličky, nasolit, namajoránkovat a nažloutkovat. Osmažit na oleji. Šoupnout na talíř, nasýrovat a narukolovat. A je to!
V rubrice: Essen und fressen
16 Zář 2011
Nevysvětlím vám, proč jsem první šálek kávy ochutnal až v jedenadvaceti letech. Neobjasním dokonce ani to, proč mi káva do té doby připadala strašně odporná – a to přesto, že jsem ji zcela logicky nikdy v puse neměl. Sám to nevím. Na své dokonalosti totiž teprve pracuju a na všechno odpověď zatím prostě neznám. Mohl bych se naopak dlouze rozepsat, jak neobratně jsem odmítal nabízené hrníčky a jak hloupě jsem si připadal, při popisování své anomálie. Pro dobro internetové komunity se však omezím na to, že do svých jedenadvaceti bych kávu jednoduše nepozřel.
Pak jsem ochutnal. Opatrně nasál vůni, obezřetně naklonil hrnek, zdráhavě smočil rty, poválel tekutinu po jazyku – to je drama, že? – a polkl. Nebyla to sice láska na první pohled – která podle mého beztak neexistuje – ale káva byla vcelku fajn. Rozhodl jsem se s ní proto skamarádit. Nevzpomenu si sice už, o jakou kávu se tehdy přesně jednalo, ale s určitou dávkou jistoty bych se odvážil tvrdit, že byla barvy černé a skupenství tekutého, pravděpodobně s mlékem a vyrobená zřejmě překapávanou metodou. Vím, že jsem za ni zaplatil švédskými korunami, přikusoval při tom koláč a byl pod dozorem blonďatého úsměvu.
Příště jsem si ji dal znovu, pak zase a bylo to. Naučil jsem se pít kávu. Nejenom, že mi to ušetřilo nekonečné vysvětlování svého negativního vztahu k ní, ale stal se ze mne člověk společenský. Dokázal bych teď na následujících řádcích rozehrát hru se slovy, kterou bych vás přesvědčil o své zálibě v různých chuťových odstínech jednotlivých odrůd. Zmínil bych třeba lehký čokoládový nádech, kterým je specifická jistá káva nazvaná podle Neapole, případně bych se zaskvěl informací o středně silném obsahu kofeinu, jenž je k nalezení v jedné kávě pocházející z Jávy. Doplnil bych to snad i nějakým příběhem dokreslujícím lásku, se kterou ji usměvaví Jávánci sbírají do košů, aby ji pak ve starých mašinách, nejlépe poháněných parním strojem, upražili. K těm mašinám by kávu samozřejmě dováželi sametově hebcí oslíci a kouzelně by při tom hýbali svýma ušima. Dokázal bych to, vy byste mi určitě věřili, dokážu být totiž přesvědčivý. Umím pracovat s mediální mocí, kterou mi tyto stránky poskytují. Pokračování článku »
V rubrice: Essen und fressen| Společnost a jiné
15 Zář 2011
Snad oslněn pražícím sluncem, snad oslněn panoramatem Pražského hradu zvedajícím se na obzoru, snad pod vlivem obojího jsem na farmářském trhu zakoupil dva pstruhy. Leželi tam na ledu mezi svými kamarády, se kterými si v sádkách jistě užili spoustu srandy a zábavy, a já je koupil nehledě na to, že jsem rybu ve večeři v životě nepřetvářel. 90 Kč za oba macky. Byl jsem před tím stánkem s rybářem prostě značně troufalý. Takový já občas bývám. Co mne ovšem překvapilo, byla moje reakce na otázku, kterou jsem dostal při odchodu se pstruhy v rukou od jisté váhající starší paní.
Ona: „Jak toho pstruha, prosím vás, budete dělat?“
Já: „Normálně, na másle, asi přidám trochu tymiánu.“
Chtěl bych se dotyčné tímto způsobem zpětně omluvit. Rybu jsem vážně v životě nepřipravoval a vypadla tam ze mne proto slova, kterým takhle s odstupem sám odmítám uvěřit. Hlavně ten suverénní tón jako bych denně vyvářel kádě pstruhů v Intercontinentalu, stydím se.
O tom, co jsem se pstruhy udělal, napíšu, až s nimi vážně něco udělám. Zatím jsem je kluky pojmenoval – Jarda a Matyáš Bernard -, vyfotil, uložil do mrazáku a na internetu si vyhledal, co je to vlastně ten tymián.
V rubrice: Společnost a jiné
27 Srp 2011Celé bych to začal tím, že jsem se přestěhoval. Do bytu s vysokými stropy, čtyřmi místnostmi, žehlícím prknem, sušákem na prádlo, toustovačem, věšákem na bundy, kabáty, klobouky a čepice, otvírákem na konzervy, papírem s nápisem „YELLOW GLOVES are for the TOILET NOT the DISHES“ přilepeným nad dřezem v kuchyni a dalšími více či méně důležitými movitostmi. Do bytu, který by Zdeněk Jirotka popsal asi takto: „… takový menší byt v jednom z těch starých měšťanských domů, jejichž kouzlo na mne vždy velmi působilo. Cítil jsem se tam velice spokojen. Ovzduší těch domů s fasádami, plnými štukatérské práce, s vyšlapanými kamennými schody, intimním přítmím na chodbách a vysokými výplňovými dveřmi je mé duši daleko bližší nežli uniformní prostředí moderních staveb…“
Dům byl postaven nedaleko od koryta řeky Vltavy, konkrétně na jejím pravém břehu, mezi Vyšehradem a Emauzy, kousek od Botanické zahrady, v ulici Plavecké. Dům byl postaven dávno, ale tomu nijak nedokázalo zabránit v tom, aby tu stál doposud. Navíc velice pevně a bezpečně. Výhled z okna mi takhle po ránu umožňuje sledovat muže v čepici otloukajícího světle zelenou omítku protějšího domu, na jehož římse je stále ještě zřetelný nápis „U DESÍTI PANEN“. Držím v ruce hrnek s čajem a v duchu si opakuju s Jeromem Klapkou Jeromem: „I like work. I can sit and look at it for hours.“ Stejně jako Angličan se také já velice rád dívám na pracující lidi. Ubíhající minuty pak dávají mnohem větší smysl. Podobné myšlenky mám například v situaci, když mne nějaká tragická náhoda donutí vstávat velice brzy ráno a já se díky zásahu této prozřetelnosti ocitnu v ranní tramvaji. Cestující si tam mnou oči a zývají na celé kolo. Před nedávnem vstali a teď míří na svá pracoviště, kde budou počítat faktury, rozdělovat poštu, řídit vysokozdvižné vozíky, zařazovat spisy v právnické kanceláři, opravovat bicykly, či držet službu u izraelské ambasády. Budou prostě pracovat a vytvářet hodnoty. Ukazatele české ekonomiky porostou, všichni budou mít radost a vše bude fungovat. Je to vždycky velmi optimistický pohled. Navíc se v té krásné a výjimečné chvíli sám počítám mezi tu pracující komunitu, která tady všechno buduje, utváří a formuje. Jsem její pomyslnou součástí, což je velice milý a příjemný pocit.
Pozoruji toho pána s kladivem a sem tam ke mně dolehne hluk projíždějícího vlaku zdolávajícího právě Vltavu po železničním mostě, občas projede auto. Dům, z jehož okna se vykláním, stojí v místě zvaném Podskalí. Tedy v místě, na kterém kdysi stála osada zvaná Podskalí, jež až na několik nepočetných relikvií ze starých dob zcela zanikla, aby místo ní vyrostly ty měšťanské domy kolem. Protože jsem o této části Prahy před svým příchodem s krosnou plnou osobních věcí nevěděl vůbec nic a protože zde plánuju nějaký ten pátek vydržet, rozhodl jsem se to tady poznat. Jinými slovy jsem se rozhodl integrovat. Integrace nově příchozích je totiž důležitá. Nejen u nás, kde těch neintegrovaných máme snad až směšně málo, ale hlavně za našimi západními hranicemi se o integraci mluví neustále, tak já představím návod. Já sem tady totiž také nový, jsem imigrant, tak aspoň uvidím, jak taková integrace v novém prostředí probíhá.
Uznávám, mám výhodu. Mluvím stejným jazykem jako místní domorodci, prostředí mi není zcela neznámé, barvu kůže mám stejně fádní jako moji noví sousedé, bůh mi je stejně ukradený jako těm kolem, v útlém věku jsem se radoval ze stejných pohádek jako oni a postavu a styl chůze mám také stejně nedokonalé jako mé nové okolí. Jsme si vlastně docela dost podobní. To je jistě komparativní výhoda, ale ke správné integraci se musíte hlavně sami snažit. A to já teď budu dělat. Vědecky i laicky. Nešikovně i vhodně.
Teď se sice nabízí použití nějakého přísloví, ale byl bych velice nerad, aby se ke mně nastěhovala teta Kateřina.
Student Západoevropských studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, nepravidelný sportovec, náruživý čtenář, začínající cestovatel, kulturní barbar, zanícený jedlík a pijan, občasný pisálek a neúnavný pozorovatel svého okolí.
Pokyweb je můj web. Můj osobní projekt, jak se to teď asi nazývá, když chcete ukázat, že je to něco velkého. A Pokyweb je něco velkého. Vytvářím ho přibližně od února 2006, kdy jsem tenhle svůj vlastní internetový plácek založil. Jinak jsem toho zase tak moc nezaložil. Mám na to ještě čas. Chtěl jsem psát, rád píšu, tak jsem si chtěl dělat radost. Rád si dělám radost. Byl jsem tehdy osmnáctiletý gymplák. Teď už nejsem. Stejně tak se i Pokyweb proměnil. Jako já. A oba se měníme neustále. Hledám pro něj pozici, vzhled a obsah. Já rád hledám. Taky zkouším a vymýšlím. A píšu. Pokyweb je stejně chorý jako já. Je neobjektivní, plný předsudků. Je můj. Předsudky se snažím krotit. Pokouším se. Pokyweb je tím místem, kde mne trochu poznáte. A já se třeba taky poznám sám. Přečtete si tu mé myšlenky, názory, dozvíte se o mých koníčcích a zážitcích. Najdete tu něco o mé rodině, přátelích a kamarádech. Vítejte.