MoleskineDnes, v pondělí 24. října 2011, po obědě, přesněji několik minut poté, co mne přestalo bavit vysedávání v knihovně, prostě nějak po druhé hodině odpolední, jsem téměř zjistil, že jsem pár posledních let žil v omylu. Abych to vysvětlil, během té doby mi sice občas proletěly hlavou pochybnosti, proč se v názvu mého diáře vyskytuje to přebývající „E“, ale jinak jsem vcelku bez okolků nazýval svůj diář, svého kamaráda nejmilejšího, „kůže z krtka“.

Dnes, poté, co jsem si zakoupil novou kůži z krtka pro rok 2012, jsem skoro přišel na to, že Moleskine nemá s krtkem nic společného. Stačilo jen zabloudit na špatné webové stránky a můj krásný sen se málem rozplynul. O krtkovi žádná zmínka. Jenom nějaké nepěkné informace o tom, že v italštině to vůbec žádný význam nemá, že ho vyrábějí v Číně a že Picasso, Hemingway, van Gogh a Matisse si poznámky vlastně dělali do bločků jiných.

Stránky jsem však zavřel rychleji, než jsem těm informacím stihnul uvěřit, a proto si můžu svou novou kůži z krtka pro rok 2012 prohlížet se stejnou zálibou, jako jsem to dělal celý tento rok. Mám tu kůži vedle sebe na stole, každou chvíli ji jen tak pro potěšení otevřu a pozvolna prohrábnu pár listů. Voní a zvuk jejich obracení mi dělá neuvěřitelnou radost. Prostě ano, ta kůže z krtka je i letos ale, kurva, pěkná a nějaký internet mi ji brát nebude!

IMG_0492

IMG_0493

IMG_0495

hockeyNetušil jsem, že lze v jednom článku zároveň využít slova hokejka a poplatník daně z příjmu fyzických osob, ale dnes to provedu. Hokejisté Hlinka Hlaváčem už několik let začínají sezónu v českých klubech, ale v polovině října si vždycky sbalí brusle s hokejkami do batohů a přesunou se do Linköpingu. Hokejisté Hlinka s Hlaváčem nejsou nerozhodní, hokejisté Hlinka s Hlaváčem jenom nechtějí platit vysoké švédské daně. A nejsou sami. Švédská daňová zátěž je totiž vyhlášená. Vše záleží na výši příjmu, ale daně se mohou vyšplhat až k 60 % (porovnání s ČR je relativně složité vzhledem k rozdílnému počítání výše daně, nicméně se uvádí, že při započtení stejných kritérií zaplatí Čech na dani z příjmu kolem 22 %). Hokejisté Hlinska s Hlaváčem si určitě říkají, že 60 % je hodně a že by si za ty peníze mohli nakoupit hodně puků a chráničů na zuby.

Hokejisté ale mohou do jisté míry obejít švédské daňové zákony a platit nižší daně. Konkrétně mohou být jejich příjmy daněny podle speciálních pravidel odvozených z tzv. artistkontrakt (umělecká smlouva – umělecké duše jistě prominou, že řadím sólisty baletních souborů k upoceným hokejistům, ale lepší překlad jsem nevymyslel a švédský berňák to tak prostě vnímá). Umělci a sportovci, kteří vydělávají ve Švédsku po dobu kratší než 6 měsíců, přesněji 183 dnů, pak nejsou daněni těmi 60 %, ale číslem mnohem příjemnějším – 15 % (plus sociální pojištění). Dalších 6 měsíců si ovšem dotyčný poplatník daně z příjmu nesmí na švédském území vydělat ani korunu. Jinak mu zdaní celý příjem 60 %. To hokejisté Hlinka s Hlaváčem nechtějí.

Problém spočívá v tom, že ona šestiměsíční lhůta nelze přerušit a hokejová sezóna bývá delší než 183 dnů. Proto kluby uzavírají artistkontrakt takovým způsobem, aby vešel v platnost přesně 183 dnů před posledním možným zápasem sezóny. Hokejisté Hlinska s Hlaváčem proto přijíždí až v říjnu, když už je ze sezóny odehráno 14 zápasů. Kdyby jim smlouvy začaly platit dříve, nezbývalo by jim v případě dobrých výsledků týmu nic jiného než volba – zahrát si finále, nebo zdanit celý plat šedesáti procenty?

Opravdovými mistry v balancování na hraně regulí byli ovšem v minulé sezóně pánové z klubu Luleå HF a Fin Janne Niinimaa. Niinimaa hrající v severošvédském městě nedaleko finských hranic bydlel první měsíc ve finském Oulu, odkud každý den vyrážel do 250 km vzdáleného působiště, aby se po každém zápase či tréninku vracel zpět domů. Nesměl ve Švédsku přečkat půlnoc, jeho umělecká smlouva by v takovém případě totiž vešla v platnost dříve, než se klubu Luleå HF hodilo. Doopravdy výtečný plán měl pak klub připraven pro venkovní zápas v Karlstadu, po kterém Fina ještě tentýž večer měli převézt do Norska. Těžko říct, kdo to kontroloval.

Existují samozřejmě hlasy podpůrné i kritické. Ty kritické cílí na nespravedlnost a etiku, když vytýkají faktické financování přeplácených hokejových hvězd z veřejných peněz, podpůrné zase připomínají, že bez podobných kliček by kluby tak kvalitní hráče nemohly zaplatit. Takoví hráči pak zvýší kvalitu soutěže a státu se peníze vrátí z větších tržeb. Inu, peníze jsou peníze, lidé se o ně budou přít vždycky, pokud půjde o ty veřejné, tak snad ještě více. Každopádně je záhada hokejistů Hlinky a Hlaváče odhalena a zapojit slova hokejka a poplatník daně z příjmu fyzických osob do jednoho článku vážně lze.

krize

Dnes začnu v implicitně urážlivém tónu, tak se to u nás totiž dělá. Pak přejdu k činu ilegálnímu a nakonec budu vzdělávat. Ze zlého se proměním v ještě horšího, abych se pak vynořil čistý jako beránek vypraný v účinném pracím prášku a vymáchaný ve voňavé aviváži Magnifique.

Takže, novináři nejsou idioti. Někteří se snaží psát i články přínosné. Na webové verzi švédského deníku Dagens Nyheter ( DN.se) jsem jich našel celou řadu – konkrétně sérii o současných ekonomických problémech eurozóny. Autory jsou Hans Rosén a Tina Zenou. Hans s Tinou se tam pokusili přiblížit problematiku, jejíž přítomnosti se v médiích nelze vyhnout, nicméně jejímu vysvětlení se příliš prostoru nedostává. Lidé pak jen rezignovaně kroutí hlavou nad čísly, jejichž řády jim zcela nic neříkají.

Ale my jsme jiní, my chceme vědět, my chceme znát. I proto jsem se pustil do překládání tohoto užitečného seriálu několika článků. Opět zcela ilegálně, bez souhlasu Hanse s Tinou. Jak ovšem znám novináře (neznám Hanse s Tinou, to je pravda), vadit jim to nebude. Musí se to jen správně podat. Nemůžu na ně jít hloupě, nemůžu jen přeložit celý článek, musím tady napsat, že Hans s Tinou provedou osvětu mezi českými čtenáři. To jim určitě zahřeje jejich švédská ega a v případě, že se o mém ilegálním překladu dozvědí, jistě jim to nebude vadit. Budou se vesele kroutit ve svých kancelářských židlích a zalije je pozitivní pocit. Tak by to mohlo být.

Dneska předkládám první díl seriálu nazvaný měnová unie skládající se ze čtyř článků a slovníčku nejdůležitějších pojmů, pár dílů ještě bude následovat. Nevysvětlí rozhodně všechno, úměrně inteligentní člověk snad chápe, že všeobecné návody a absolutní řešení existují jenom v naivních snech, ale nějaký základ články, doufám, přinesou.

A ten krásný a chytlavý obrázek jsem vytvořil s pomocí chytrého programu úplně sám. Jen jsem si vypůjčil pár fotografií. A máte pravdu, ani zde jsem o požehnání autorů nepožádal, což mne vede k seriózním úvahám, co ze mne jednou vyroste…

Měnový experiment se stal řeckým dramatem

Euro lze označit za měnový experiment, který se stal řeckým dramatem. V naší sérii Dluhová krize – průvodce pro začátečníky se DN.se pokouší vysvětlit, jak spolu souvisí problematika měny, bank a státních dluhů – a proč to všechno celé spočívá ve vzájemné důvěře.

Peníze jsou natolik samozřejmou součástí našich životů, že jen zřídkakdy uvažujeme nad tím, jak to celé funguje. A toho, že existují peníze v různých měnách, si všimneme snad jenom na dovolené v zahraničí. Tento nezájem je předpokladem toho, že měny jako koruna nebo euro vlastně vůbec fungují. Musíme se totiž spolehnout na to, že koruna je korunou dnes, ale i zítra a zůstane jí i ve vzdálené budoucnosti. Vyplývá to z toho, že důvěřujeme státu, bankám a také sobě navzájem.

Komu by měl člověk důvěřovat?

Právě důvěra je mimo jiné hlavním důvodem celého politického dramatu okolo Řecka. Aby byla měna z dlouhodobého hlediska stabilní a šlo na ni spoléhat, musí být ekonomika na území, kde měna platí, silná a dobře fungující. Stejně tak musí existovat důvěra v politická rozhodnutí. Ti, co půjčili peníze, se musí spolehnout na to, že jim je stát vrátí zpátky. Právě zde odhalilo Řecko slabiny celého euro-projektu.

Když 12 zemí (dnes 17) 1. ledna 2002 odhodilo své marky, drachmy a pesety, existovala samozřejmě shoda v tom, že pro fungování projektu je nutné dodržovat pravidla, podle nichž se budou státy o své ekonomiky starat. Byly nastaveny hranice, jak vysoké mohou být státní dluhy a s jakými deficity mohou počítat vlády. Ale disciplína zmizela velice brzo. Ani těžké váhy jako Německo a Francie se dodržováním pravidel nezabývaly.

Skutečný problém ale nastal v situaci, kdy se zjistilo, že Řekové si zprávy o stavu své ekonomiky vymýšleli. Státní dluh a vládní deficit byly mnohem vyšší, ekonomická realita byla odlišná. Pokračování článku »

Integrace pokračuje

V rubrice: Společnost a jiné

15 Říj 2011

Podskalí

Jazyk domorodců mi problémy vážně nedělá. Již několik týdnů trávím cíleným i náhodným pohybem po okolí, při kterém mimo jiné odposlouchám hovory na ulicích. Rozumím všemu a všem. Dokonce i tomu Vietnamci, který prodává ve sklepním obchůdku s potravinami na rohu ulic Botičské a Na Slupi a na stole má položený laptop. Jazykovou integraci tedy vynechávám.

Pomyslný imigrant čtoucí tyto řádky by to jistě mohl považovat za nespravedlivé. Říkal by něco ve smyslu: „Sakra. Já neumět. Ty umět. Sakra.“ A měl by pravdu. Nespravedlivé to totiž vážně je. Nechci si ani představovat ty hodiny pod lampičkou s domácími úkoly zabývajícími se vyjmenovanými slovy po „b“, skloňováním podstatných jmen mužského rodu, a to ještě těch neživotných a v množném čísle, a časováním sloves, které imigrant s jinou jazykovou výbavou musí absolvovat. Viděl bych ho kroutícího se na židli a vylučujícího kapky svého imigrantského potu, snad by cvičení dokonce i komentoval neslušnými slovy, kterým by rozuměl jen on. Tudíž, je to nespravedlivé, ale tak je už postavený svět.

Ušetřil jsem tedy čas, a tak jsem se pustil do studia historie místní lokality. Obdobně jako je klíčové ovládnutí jazyka domorodců, slouží i znalost dějin k základní kulturní výbavě, kterou správně integrovaný přírůstek musí disponovat. A vzal jsem to poctivě. Nestačil mi ani internet. Touha po informacích byla tak mučivá, že jsem otevřel dveře knihovny na Ostrčilově náměstí a vyžádal si veškeré knihy, jež by mou touhu byly schopné ukojit. Když jsem oba svazky přinesl domů a pod peřinou pročetl, zjistil jsem, že po ose kniha-oko-mozek proběhly tisíce dat, které se mi s rozdílnou úspěšností podařilo udržet. Další nápor na šedé buňky mozkové připravila návštěva Podskalské celnice na Výtoni, kde se nachází muzejní expozice o Podskalí. Z toho všeho jsem poznal alespoň částečně historii nejen podskalskou, ale i dějiny území dnes úředně označovaného jako Praha 2, o nichž převážně bude tento článek.

Jmenuje se to tady Podskalí. Tedy dříve tomu tak bylo. Jednalo se o osadu ležící mezi Starým Městem a Vyšehradem, která se s postupným rozšiřováním Nového Města stala jeho součástí. Básník by napsal, že zatímco léta ubíhala, panovníci se střídali, obilí na polích klíčilo a vinné hrozny na vinohradech dozrávaly, původní sídelní oblasti splynuly v jednu a město bylo protkáno sítí výstavních ulic. Já bych to napsal mnohem jednodušeji. Podskalí prostě zmizelo. Zbourali ho, protože překáželo. Bestia triumphans, jak přestavbu Prahy na konci 19. století nazval Vilém Mrštík, zvítězila.

Ze staré zástavby zbyla vlastně jenom ta výše zmíněna celnice a jeden malý kostelík krčící se ve stínu emauzských věží. Vše ostatní je pryč. Asanace. Modernizační zuby se zaťaly do staré osady a proměnily ji ve standardní součást moderního města. Hygiena se zvýšila, počet obyvatel taktéž a pro současného návštěvníka jsou ty domy všude kolem postavené v prvních dvaceti letech minulého století již dostatečně staré, aby je mohl považovat za odkaz svých předků.

Již z názvu Podskalí vyplývá, že někde bude skála. Názory se různí. Jedni mají za tu správnou skálu vyvýšeninu pod dnešními Emauzy, jiní bojují za skálu vyšehradskou, která si od 19. století získala v české mytologii nenahraditelné místo. Horymír z ní skákal na Šemíkovi, a pak utíkali k Neumětelům, Libuše zde měla vidění a celá řada národní mytologie se odehrává právě zde. Já se kloním k názorům oběma, zastávám totiž pod vlivem světonázoru většiny evropských národů filozofii velkopodskalskou – tedy Podskalí je veliké a je potřeba, abychom to i těm, co bydlí ještě dále, vysvětlili a udělali z nich Podskaláky. Přebývám zde jenom chvíli a už se stavím do šiků zastánců myšlenek výbojných. My, Podskaláci, protože já jsem jedním z těch, co tu přebývají, jsem jedním z nás, tedy žijeme na tom území, které je na jihu ohraničeno Botičem, na západě Vltavou, na severu ulicí Na Moráni a na východě ulicí Na Slupi. Ale pozor, to se jedná o pouhé dolní Podskalí. Dříve existovalo i Podskalí horní, které se rozprostíralo na sever od ulice Na Moráni, ale zmizelo už tak dávno, že si to nikdo nepamatuje. Snad proto prozatím odkládám obracení těchto bezbožných individuí přebývajících někde mezi ulicí Na Moráni a snad až ulicí Resslovou na později.

Pro nás, Podskaláky, představovala již od dob dávných zdroj obživy Vltava. Jsme lidé od řeky, jsme pískaři, kteří ze dna dobývali písek, voraři, kteří vozili sůl, ryby, ale hlavně dřevo. Vor obvykle obsluhovala čtyřčlenná posádka tzv. plavců. Z Vyššího Brodu do Prahy to ti nejlepší Podskaláci při „dobré vodě“ zvládali za 5 dnů. Na vltavském břehu, v přibližné délce dnešních nábřežních náplavek postavených společně s celým nábřežním blokem na konci 19. století, jsme klády překládali, opracovávali v ohradách a prodávali dál. V budově Podskalské celnice se pak z připlavených kmenů vytínala jistá část dřeva sloužící jako clo, z čehož byl odvozen používaný místní název Výtoň. Poslední vor však doplaval do svého cíle v červnu 1960, a proto teď už kmeny neplavíme. Od 50. let již není možné provozovat ani náš zimní zdroj obživy, totiž ledaření. S výstavbou vltavské kaskády došlo totiž k oteplení řeky, které zabraňuje jejímuzimnímu zamrzání. Ačkoli se tedy teď živíme jinak, k vodě máme pořád blízko, na tradici plavení upozorňují například názvy ulic – Plavecká, Dřevná, Na Poříčním právu, Podskalská, Na Výtoni. Zároveň zde v Podskalí funguje už od roku 1871 spolek Vltavan dokládající, jak těžký život a nebezpečné povolání naši předkové měli. Původně podpůrný spolek pro plavce, voraře, vdovy a sirotky se až postupem času mohl zaměřit na spíše společenské a vzdělávací cíle. Navíc na náplavkách i dnes vysedávají hejna rybářů a kotví nám tu parník Tyrš, kde si můžeme dopřát piva vařeného u našich úhlavních nepřátel, totiž na protějším břehu u Smíchováků.

Ale o lokální rivalitě, bližším představení místních skvostů a dalších aspektech integrování se do nového prostředí zase někdy příště.

Just an ordinary evening

V rubrice: Essen und fressen

10 Říj 2011

IMG_0376Sevřel jsem ji pevně do rukou a dotančil s ní z kuchyně do pokoje. Položil jsem ji tam vedle sebe a zasněně se na ni už nějakou dobu dívám. Má úžasné tvary. Je krásná a vím jistě, že bude sladká. Ale teď ještě ne!

Stoupá z ní kouř a je v ní 200 g moučkového cukru.

Nedávno mi moje maminka při rodinné oslavě oznámila, že mne už nějakou dobu pozoruje – což matky podle mého soudu provozují tak zodpovědně, že by to mohly prezentovat jako svá vedlejší povolání – a že přemýšlí nad tím, jestli nejsem tak trochu narcis. Že se prý snad až příliš moc chválím a jestli to třeba trochu nepřeháním. Nějak takhle mi to říkala, matka moje. Má krev. Já byl nucen říct, že narcis nejsem, ba právě naopak, že mám prostě jenom zdravé sebevědomí. Možná jsem dodal i něco o tom, že se chválit nemusím, že za mne místo toho mluví činy, ale spíš jsem to neřekl, protože mi to přišlo zcela zbytečné. Chvíli před tím jsem totiž dědovi upravil sedlo u rotopedu a chystal jsem se nabídnout svou pomoc tatínkovi, jenž zcela očividně tápal při ladění televizních kanálů. Proto jsem si zřejmě řekl, že o takových věcech se přeci vůbec nemusí mluvit. O tom, že jsem šikovný, přece ví každý. Navíc jsem nechtěl příliš rozptylovat babičku, která právě krasopisně malovala recept na bábovku a jistě by se byla bývala do upřímné rozmluvy zapojila a recept by třeba zůstal nedokončen.

Inu, takhle nějak jsem před několika dny nabyl recept na Jablkovou bábovku, jak babička svým krasopisem určila její jméno a já nemám to srdce si takto veřejně klást otázku, proč ji nenazvala stylisticky vhodněji bábovkou jablečnou. Ten samý den jsem doma získal hliníkovou formu, maminka mi věnovala rum a děda přihodil i ruční mixér. To vše jsem pak s pomocí rychlíku Macocha převezl z rodného kraje do města nad Vltavou, kde jsem si tu krasavici z laciného úvodního odstavce vytvořil.

A vážně nevím, proč bych tady teď měl psát o tom, jak jsem šikovný.

IMG_0374

IMG_0379

IMG_0381

IMG_0384

IMG_0386

IMG_0391

IMG_0393

IMG_0395

IMG_0401

Scénář

V rubrice: S mapou a s chutí...

3 Říj 2011

Metro v Brně

„Je to možná sice trochu nepřesné, ale je to prostě tak,“ prohlásila mladá průvodkyně kdesi v brněnském podzemí. Těsně předtím určila neuvěřitelně dlouhé období výstavby sklepů pod Zelňákem. Nemám už tušení, kolik století to místním kopáčům a vrtačům trvalo, ale jsem přesvědčen, že se jednalo o dobu natolik dlouhou, že by během ní dokázaly přirozenou cestou vyhynout celé živočišné druhy, zformovat se kontinenty, řeky otočit svá řečiště, někde by se dokonce mohl objevit i mesiáš a třeba by Kometa Brno mohla vstřelit gól – ale to spíš ne.

Vím však jistě, že průvodkyně – pokud by tedy pozorný posluchač a pozorovatel propadal zálibě v blonďaté vlasy – vykazovala znaky až nebezpečně půvabné. Mohla snad být označena až za neskutečně sexy. Ano, beru argument, že barva vlasů není nijak zásadním prvkem, jenž by měl rozhodovat o partnerské budoucnosti, nicméně ne vždy je svět racionální. I proto zde zklamu ty zástupy dam po mé osobě toužících – tmavá barva vlasů mne přitahuje mnohem více. Mladá průvodkyně tak byla „jenom“ sympatická, ale její slova se mi teď velice hodí. Článek o brněnské expedici se totiž možná bude zdát trochu nepřesný, ale prostě to tak bylo.

„Its pages form the record of events that really happened. All that has been done is to colour them; and, for this, no extra charge has been made.“

V příběhu budou vystupovat především čtyři hlavní postavy, jež byly pro potřeby ochrany osobních údajů – problematika, kterou plně respektuji – anonymizovány. Zápletka příběhu bude pro čtenáře ještě zamotanější tím, že se v něm mohou objevit postavy další. Zejména jsem se však rozhodl zcela rozhodit časovou perspektivu expedice a celé vyprávění vyskládat tak, že se jistě vynoří celá řada otázek a vznikne prostor pro odlišné interpretace. Příběh prezentovaný v úvodu se tak mohl stát až těsně před návratem. Nebo naopak. Cestování totiž může situace nepřesné a chaotické mnohdy přinést. A já vám chci přinést zážitek autentický.

Aby ovšem byl obrázek čtenářův do jisté míry přesnější, představím vám herecké obsazení asi takto. Jedná se o jedny z těch nejnadanějších a nejperspektivnějších tvorů, které může tato země nabídnout. Jedná se o lidi otevřené novým myšlenkám, jež ovšem v žádném případě nepřijímají bez výhrad. Právě naopak, vše nové si kriticky přeberou a srovnají se svou životní zkušeností a hodnotovým systémem. Jedná se o osoby, jež je společenskou nutností znát a být s nimi zadobře. Jedná se prostě o nás. Jedná se o vaši budoucnost.

Tak si to pro jistotu přečtěte.

Scéna: Brno, pátek večer až neděle brzké odpoledne, počasí proměnlivé (žhnoucí i mrazivé), zvuková kulisa různorodá.

  • Osoba XY prožila gastroorgasmus z višňové zmrzliny v Orlí ulici.
  • Osoba XY se marně snažila dohlédnout otočným dalekohledem umístěným na střeše Domu pánů z Lipé na Naďu Urbánkovou právě vystupující na podiu při příležitosti Dne seniorů.
  • Osoba XY značnou chvíli zkoumala, jakým způsobem se spouští sprcha v bytě v Babičkově ulici a krátký moment uvažovala nad tím, že strčí hlavu přímo pod kohoutek.
  • Osoba XY se stylizovala do role módní ikony před nákupní galerií Vaňkovka.
  • Osoba XY pózovala u cedule inzerující „Tradiční brněnský gyros“.
  • Osoba XY se zasnila (hned poté sen přešel v trpkou lítost), když ochutnala od osoby XY dezert Schwarzwald v Zemanově kavárně a došlo ji, že ona žádný dezert nemá.
  • Osoba XY nalezla na toaletě svůj ztracený prsten a označila obyvatelstvo města Brna za velice milé.
  • Osoba XY se při pohledu na sochu T. G. Masaryka podivila nad jeho výraznými nadočnicovými oblouky.
  • Osoba XY se dlouze zamýšlela nad důležitostí vlídného počasí pro zážitek z cestování.
  • Osoba XY velice diplomaticky označila první restaurační podnik, na kterém bezprostředně po příjezdu spočinulo její oko, jako „tradiční brněnský pajzl“.
  • Osoba XY se na lavičce na Svoboďáku zakousla do borůvkového frgálu, jehož polovina ji přišla na 70 Kč.
  • Osoba XY nedokázala identifikovat horkovzdušný balón kdesi daleko na horizontu mezi věžemi kostela Sv. Petra a Pavla.
  • Osoba XY ocenila vinařské umění místního vinaře tím, že pochválila jeho mošt.
  • Osoba XY se zármutkem zjistila, že Klobásový bar U Bohouše bývá v neděli zavřený.
  • Osoba XY si všimla sanitek křižujících Masarykovu ulici při příležitosti oslav Dne seniorů na náměstí Svobody.
  • Osobě XY to neuvěřitelně slušelo.
  • Osoba XY se zájmem vyslechla příběh o tom, jak to kdysi bylo s osvětlením Mahenova divadla.
  • Osoba XY si všimla, že v nočním klubu na ulici Milady Horákové nabízí kromě stálého náboru dívek také skupinové slevy.
  • Osoba XY pózovala před budovou Ústavního soudu, i přesto, že před časem nedokázala složit zkoušku z ústavního práva.
  • Osoba XY zavrhla houbovou součást objednané večeře, která jí ovšem byla beztak přinesena, a proto trávila večeři pečlivým vybíráním hříbků.
  • Osoba XY participovala s neslušným gestem na hromadné fotografii oddílu před budovou Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.
  • Osoba XY se nechala přemlouvat, aby se postavila pod ukazatel směřující k náměstí s nápadně podobným názvem.
  • Osoba XY považovala za nutné všem říct, že by nechtěla usednout na drátěný plot obehnaný kolem rekonstruované vily Tugendhat.
  • Osoba XY se na zahrádce u Mazaného anděla rozhodla popsat svatební cestu Winstona Churchilla po Moravě a se zjevným zármutkem ostatním oznámila, že se o ní Winston ve svých pamětech nijak významně nezmiňuje.
  • Osoba XY pečlivě střežila lahev vína, se kterou absolvovala nezamýšlenou projížďku nočním Brnem až k Priglu.
  • Osoba XY spatřila zezadu obřího kamenného Leoše Janáčka.
  • Osoba XY se bála v ztemnělém parku a v duchu si ujasňovala, že je lepší řvát „Hoří!“ než „Pomoc!“
  • Osoba XY si nad espressem v knize o designu přečetla: „If all you have is a hammer, everything looks like a nail.“
  • Osoba XY nestihla otevřený second hand na Zelňáku, ani ten na Cejlu.
  • Osoba XY viděla na radnici zavěšeného krokodýla, kterému se tam říká drak.
  • Osoba XY vhodila do automatu v budově Fakulty sociálních studií desetikorunu, která byla nenávratně ztracena, a nápoj nevypadl.
  • Osoba XY si s radostí přečetla pasáž o mistrovství světa v orbě, která se nacházela v části o brněnském Zetoru v uživatelském manuálu expedice distribuovaném v autobuse.
  • Osoba XY vypověděla poslušnost a nešplhala na věž, protože „už tam byla“.
  • Osoba XY zpozorovala na fasádě domu obří mravence.
  • Osoba XY zdokonalovala za družné konverzace v restauraci Valhalla svůj koncept posmrtné knihy přátel, pracovně nazvané Mortalbook.
  • Osoba XY přesvědčovala ostatní členy skupiny, že na břiše nedokáže usnout, aby po několika minutách spokojeně chrupkala v poloze ležmo na břiše.
  • Osoba XY si všimla zarostlých brankových konstrukcí na stadionu Za Lužánky a navrhla novou generaci ekologických stadionů.
  • Osoba XY zapomněla na toaletě Café Leporelo svůj oblíbený prsten.
  • Osoba XY se vylekala, když jí byla popsána osoba běžně využívající polštář, na němž se celou předchozí noc s potěšením vyvalovala.
  • Osoba XY se při sestupu ze Špilberku podělila s ostatními o své přání zahrát si jako komparz ve filmu Hobit.
  • Osoba XY se zálibně dívala na potupnou klec, do které v Brně ve středověku zavírali blázny.
  • Osoba XY do detailů probírala, jak byl jeden její kamarád zasažen ptačím exkrementem úspěšně umístěným na výstavní sako těsně před ústní zkouškou.
  • Osoba XY zjistila, že interiér její oblíbené restaurace vymalovaný v komiksovém stylu byl již přemalován.
  • Osoba XY dostala za úkol zapamatovat si jméno jednoho koktejlu, aby obstarala práci za pomalého číšníka v baru Šilingrák, což nedokázala.
  • Osoba XY si chtěla zakoupit znak moravské orlice, ale k dostání byla toho dne pouze orlice slezská a český lev.
  • Osoba XY bravurně ovládla umění roztočit káču, která se nacházela v balení Happy Mealu hned vedle hranolek.
  • Osoba XY prožila upřímný šok, když jí přesně nad hlavou zazvonil zvon kostela Sv. Petra a Pavla.
  • Osoba XY téměř explodovala kvůli množství zkonzumovaných potravin.

Nyní přichází řada na rozdílné interpretace. Doporučuju začít známou frází Bylo nebylo, doporučuju zapojit představivost. Pak z toho vytřískáte hodně dobrý příběh.

hifNetrpím představou, že by to zajímalo hodně lidí. Myslím si dokonce, že to bude drtivé většině obyvatel této planety, ba co míň, tohoto kontinentu, dokonce snad i tohoto státu, možná ještě méně, většině pravidelných i nepravidelných čtenářů tohoto webu, úplně jedno, ale Helsingborgs IF se včera stal mistrem švédské fotbalové ligy.

(Tichý a nechápavý údiv.)

(Zklamané konstatování, že to jsem přeci nepotřeboval vědět.)

Hurá, hurá!

(Přemýšlení, jestli článek vůbec dočíst.)

Sem by se teď hodila několikastránková analýza letošní sezóny Allsvenskan, jak se liga nazývá, ale tuším, že by to nikdo nečetl. Informace o historickém vývoji soutěže, o pečlivě vedené statistice obdržených žlutých karet a o nadějných dorostencích usilujících o přestup do prestižních evropských soutěží by zcela jistě zapadly mezi elektronický odpad, kterého je internet přeplněný.

(Souhlas)

Proto tento článek hned ukončím a budu doufat, že tato jednoduchá a úderná informace dosáhne i k těm, kteří by ji jinak byli neuvěřitelně daleko.

(Autor by se měl raději zaměřit na kvalitu, než na kvantitu)

Expedice Brno

V rubrice: S mapou a s chutí...

25 Zář 2011

brno

Velevážení kolegové,

Bc. Jitko Štěpánková, Bc. et Bc. Tatiano Hořavová a Bc. Marku Aldorfe,

na následujících řádcích se, Vám, pokusím nastínit své myšlenky týkající se plánované expedice do východního cípu civilizace, do města, které mi je sice trochu vzdálené, ale mám ho přesto velice rád.

„I must say I was wonderfully surprised how our honeymoon turned out to be something really extraordinary, what I loved most is that z Kénigu to šalinó do Štatlu na Špilas koštne míň jak průměrné pepík vyfajčí čtyry špinky nebo vyslópe ze pět flaší betelného bahna.“

- Winston Churchill na hradě Veveří při své svatební cestě po Evropě

Jak jsem se víceméně náhodou při jisté příležitosti dozvěděl, jsou Vaše znalosti této oblasti velice omezené. Snad jedině Bc. Marek Aldorf jednou zavítal do druhého největšího města České republiky, některými lidmi nazývaného jako metropole historického regionu Moravy. Nicméně tato návštěva se týkala pouze velice krátkého zastavení se v nákupní galerii Vaňkovka, kde se tento nadějný akademik jal nakupovat košili pro jakousi oficiální událost, jež se měla nedlouho poté odehrávat na jiném místě. O vztahu Bc. et Bc. Tatiany Hořavové a Bc. Jitky Štěpánkové k Brnu nemám dostatečné množství informací, abych zde mohl své myšlenky dále rozvíjet, ale podezřívám je obě, obdobně jako výše zmíněného Bc. Marka Aldorfa, že znalosti této oblasti nejsou valné. A proto jsem se rozhodl “ignorantskú pražskú (Marek a Jitka) a ázijskú (ja) mládež”, jak to bylo onehdá kýmsi vtipně pojmenováno, trochu dovzdělat uspořádáním této expedice.

Neřadím se mezi plemeno lidí, kteří by měli velice rádi život zorganizovaný od prvního otevření očí za ranního rozbřesku až po unavené spočinutí na loži po západu slunce, nejsem z těch jedinců, kteří by rádi věděli, kdy je čeká první dovolená v Itálii, první žena, kdy si zakoupí první automobil, kdy přiletí čáp, či vrána s prvním dítětem a kdy budou povýšeni v práci. Nechávám naopak raději prostor pro jisté improvizace a operativní změny, které ve svém důsledku dokážou přispět k mnohem pestřejším zážitkům. Prosazuji tedy koncept jistých vodítek, v anglickém jazyce známý pod názvem guidelines, jenž díky své orientaci na informace a zároveň jisté otevřenosti ke změnám, shledávám jako mnohem vhodnější. Mé zdařilé putování po zemích evropských i poznávání končin tuzemských, fakt, že jsem stále naživu, přiměřeně svému věku zdráv psychicky i fyzicky, a vědomí, že z těchto zážitků dokážu těžit v běžném životě, jsou snad dostatečným důkazem, že se mi tento koncept velice osvědčil. Koncept vodítek spočívá v poměrně rozsáhlém výzkumu a hledání informací před vykonáním jakékoli expedice, aby se posléze tato vyhledaná data pomyslně uložila někam do podvědomí a využila se v pravý okamžik, jenž zcela jistě přijde. Při ukládání dat je samozřejmě vhodné využít metody papíru a tužky, v novějším vydání počítače a tiskárny. Jako osoba, která jest s Brnem nejvíce seznámená, beru dobrovolně tuto nelehkou práci na sebe. Nicméně pokud by některý z Vás velice zatoužil po obohacení našeho i beztak velice bohatého programu nějakým speciálním bodem, nějakou zastávkou, kterou bychom neměli na svém putování vynechat, budu rád za jakýkoli podnět.

I přes výše popsaný liberální přístup k expedici Brno, je nutné do jisté míry vymezit naše snažení teritoriálně a časově. Nejprve k vymezení teritoriálnímu. Budeme přebývat na území města Brna, které může být pro návštěvníka ze západu do jisté míry určitě specifické, ať už chováním lidí, případně jejich vyjadřováním. Z bezpečnostních důvodů bych doporučoval nedávat příliš najevo, odkud že to naše expedice pochází, a potlačit explicitní projevy našeho zájmu o antropologický charakter expedice. V takovém případě jistě nabudete dojmu, že i tato oblast naší, vzhledem k občanskému složení skupiny snad lépe použít výraz “této”, země stojí za poznání. Časový horizont výpravy jest následovný. Do Brna se dopravíme autobusem linky Student Agency odjíždějícím z nádraží na Florenci v pátek 30. září tohoto roku v 18:30, což nám při optimálních meteorologických podmínkách a průjezdnosti nejstarší české dálnice umožní vstoupit na brněnskou půdu ve 21 hod téhož dne. Cesta zpět je naplánována na neděli 2. října 2011 v 14:00 a po dvou hodinách a třiceti minutách na palubě žlutého autobusu, kde bude zajisté probíhat družná debata o momentech právě prožitých, se dostaneme znovu na Florenc. Podařilo se mi zajistit bezkonkurenční cenu jízdenek, a to konkrétně 165 Kč za jednu cestu, čímž jsem pro každého z Vás ušetřil 35 Kč z normální ceny jízdenky. Jízdenky jsem také již s pomocí své bankovní karty zaplatil, a proto Vás při nějaké příležitosti požádám o pokrytí těchto nákladů. Pokud by se dostavil nějaký neřešitelný problém a čas přesunů by musel být změněn, není nutné hrát si na Horymíra s Šemíkem a skákat z vyšehradské skály, jelikož lze lístky přerezervovat, nicméně bych uvítal, abych toto již činiti nemusel.

Jistě se Vám honí hlavou celá řada otázek. Snad tou nejdůležitější z nich je problematika přespávání v divočině. Inu, v Brně je pevnost zvaná Špilberk, dříve známá jako “žalář národů”, v jejímž sklepení se nachází celá řada vězeňských cel. Stejně tak je dobré zdůraznit, že se na území Brna, až na zřetelně označenou oblast brněnské zoologické zahrady, nenachází žádní smrtelně nebezpeční tvorové. Nicméně stále existuje možnost, že nalezneme i ubytování normálního charakteru. Bohužel mne lehce zklamali mí věrní druhové z Gymnázia Vysoké Mýto, kteří se po maturitě při rozhodování co dál dělat, odebrali do míst jiných, než jest hlavní město tohoto státu, a shodou dalších okolností dnes přebývají v Brně. Jmenovitě se jedná o Bc. Martina Švece, jenž bude s velkou pravděpodobností v inkriminovaný moment našeho pobytu v Brně svádět lítý souboj ve volejbalovém derby zápase VK Choceň B X VK Vysoké Mýto, dále o Štěpána Jurčíka, jenž doposud žádný titul nemá, jelikož se rozhodl stát zubařem, a který bude ve stejnou chvíli dlít v Pardubicích, kde se bude zřejmě jako jeden z organizátorů podílet na jistě zdárném průběhu závodu Zlatá přilba, jenž se, jak jistě víte, týká toho nejotravnějšího sportu, který lidstvo ve své historii dokázalo vymyslet, a to ploché dráhy. Stále mám však rozhozené sítě, do kterých by se teoreticky mohli chytnout Bc. Jiří Dostál zvaný Dodo, případně Bc. Kristýna Odvárková zvaná Krisa. Pokud se však nechytí, což by mimo jiné obnášelo zanesení jejich jmen na seznam osob, kterým při nejbližším setkání rozdám pěkně po pirátsku černé známky, existuje možnost přespat na některé z brněnských kolejí, případně v nějakém hostelu. O vývoji v této oblasti Vás budu dále informovat, pokud Vy sami nabídnete nějaký hodnotný podnět, budete u mne mít velké plus.

Pokud máte nějaké dotazy, které by dále doplnily již tak zajisté vyčerpávající proud informací, nestyďte se a podělte se o ně s námi. Ještě bych mohl prozradit, že pod vlivem extenzivního sledování videí z pořadu Možná přijde i kouzelník, jsem se rozhodl zkontaktoval i osobu, co se Brna a pěstování ryb v zahradním rybníčku Winstona Churchilla týká, nejpovolanější, tudíž možná přijde i kouzelník, ale uvidíme…

Váš,

Bc. Ondřej Pokorný

sokol_01

Už od vchodu do sokolovny se na mne smály dvě sestry oblečené v odlehčených verzích sokolských krojů. Měřím jenom nějakých 188 cm, a proto jim bylo zcela jasné, že kvůli basketbalovému turnaji právě probíhajícímu v jedné z tělocvičen Sokola Pražského nepřicházím. Proto se mne od svého stolku umístěného vedle repliky obrazu se slavnostním předáváním oddílového praporu zeptaly: „Vy si jdete určitě prohlídnout naší sokolovnu?“ Měly pravdu, poměrně líně totiž právě ubíhal jeden ze Dnů evropského dědictví, který jsem využil k návštěvě jedné z řady normálně nepřístupných památek – nejstarší české sokolovny skrývající se v bloku domů mezi ulicemi Sokolskou (překvapivě) a Žitnou.

„Přesně tak,“ odpověděl jsem a začal tu z těch konverzací, při kterých dokážu vzbudit příjemný dojem. A to tak přesvědčivě, že se sám sebe někdy i začínám bát. Sestry mi předávaly několik zásadních informací o budově, já se usmíval, poslouchal, účastně kýval, poměrně vtipně je doplňoval a tak vůbec působil dojmem velice zajímavého hocha. Jedna sestra mi poklepala na rameno a řekla, že v Sokole potřebují takové mladé muže, jako jsem já. Druhá sestra poté dodala, že zde mají oddíl akrobatického rock’n’rollu, kde tancují moc pěkné holky. Obě sestry si tím získaly mé sympatie.

sokol_02

Chtěl jsem se sice zeptat, jaké kvality mají, alespoň orientačně, takoví mladí muži, mezi něž jsem byl zařazen, ale nedošlo na to. Obě sestry, kterým mohlo být mezi šedesáti a sedmdesáti lety, mne totiž už nasměrovaly do prvního patra, kde se kromě původních sálů nacházela sestra další. Pokračování článku »

Jarda a Matyáš Bernard

V rubrice: Essen und fressen

17 Zář 2011

pstruzi_02

pstruzi_01

Jarda a Matyáš Bernard

Ingredience

2 pstruzi (nejlépe Jarda a Matyáš Bernard, ale pojmenovat je můžete podle libosti)
4 velké brambory
3 žloutky
sůl, majoránka, kmín, máslo, olej, sýr, salát rukola

Postup

Pstruhy nasolit a nakmínovat. Osmažit na másle. Brambory nakrájet na nudličky, nasolit, namajoránkovat a nažloutkovat. Osmažit na oleji. Šoupnout na talíř, nasýrovat a narukolovat. A je to!

Ondřej Pokorný

Student Západoevropských studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, nepravidelný sportovec, náruživý čtenář, začínající cestovatel, kulturní barbar, zanícený jedlík a pijan, občasný pisálek a neúnavný pozorovatel svého okolí.

Pokyweb

Pokyweb je můj web. Můj osobní projekt, jak se to teď asi nazývá, když chcete ukázat, že je to něco velkého. A Pokyweb je něco velkého. Vytvářím ho přibližně od února 2006, kdy jsem tenhle svůj vlastní internetový plácek založil. Jinak jsem toho zase tak moc nezaložil. Mám na to ještě čas. Chtěl jsem psát, rád píšu, tak jsem si chtěl dělat radost. Rád si dělám radost. Byl jsem tehdy osmnáctiletý gymplák. Teď už nejsem. Stejně tak se i Pokyweb proměnil. Jako já. A oba se měníme neustále. Hledám pro něj pozici, vzhled a obsah. Já rád hledám. Taky zkouším a vymýšlím. A píšu. Pokyweb je stejně chorý jako já. Je neobjektivní, plný předsudků. Je můj. Předsudky se snažím krotit. Pokouším se. Pokyweb je tím místem, kde mne trochu poznáte. A já se třeba taky poznám sám. Přečtete si tu mé myšlenky, názory, dozvíte se o mých koníčcích a zážitcích. Najdete tu něco o mé rodině, přátelích a kamarádech. Vítejte.

Fotogalerie

    BryggenVigelandův parkBrann BergenCentreAlko... try to guess?Gamla UppsalaTwo girls in the gateKoloNárodné...FantomasStorvreta Fan-shopPitchSecret signalGuard and an extraordinary polished helmetDetail radniceStortingJaponky, Pilsner Urquell a Aiguille du MidiVikingská loď