Připouštím, že vlastnictví psa může v lidech, kteří se rádi o někoho starají, vytvářet pozitivní pocity. Takoví se pak rozplývají nad psími kusy, které jejich tvor provádí, nepřetržitě sledují jeho životní kariéru směřující od hloupého štěněte k unavenému veteránovi a psa berou jako osobu blízkou, bez které by život snad ani neměl smysl. Pokud se omezíme [...]
In: Mezi řádky
24 Kvě 2011Koruny těch několika stromů na Haštalském náměstí poskytují vcelku spolehlivý stín, v němž je rozloženo pár laviček. Byl jsem jedním z mnoha, kteří se tam dnes skrývali před žárem. Sedělo nás tam asi takových osm. Všichni v nerušeném vzájemném ignorování, jaké jenom anonymita velkoměsta umožňuje. Snad jen skupinka čtyř bezdomovců na krajní lavičce se družila.
Vedro a dusno [...]
In: Skáčeme, běháme
8 Kvě 2011Lhát se nemá, tím bych začal. Tak mi to asi kdysi řekli rodiče, asi spíš mamka než taťka, protože tatíkovy explicitně výchovná a světonázorově tvořivá upozornění se víceméně omezila (a naštěstí stále omezují) na tvrzení: „Když tě něco bolí, tak to rozběháš!“, případně: „Hlavní město Maďarska je Budapešť a Rumunska Bukurešť.” Nicméně jsem toto moudro [...]
In: Skáčeme, běháme
21 Dub 2011Atmosféru to tedy má, to musím uznat hned na začátku, když stoupám na tribunu. Nacházím volné místo úplně nahoře, nestihl jsem úvodní rozskok a snad i státní hymnu. Škoda. Pode mnou sedí fanoušci v zeleném. Prý je to špatná barva, nemá styl a Louis Vuitton a Sandra Leopardová ji prostě pro letošek vynechali. Ale těm v zeleném tady [...]
In: Skáčeme, běháme
4 Dub 2011Na Smíchově, kousek za Palackého mostem, zabočil celý dav ostře doleva, směrem k pivovaru. Všude kolem se zvedaly tenisky v pravidelném rytmu s vědomím, že se ještě pár kilometrů zvedat budou. Mohutný, barevný a funící had se plazil přede mnou až daleko k horizontu. Slunce pražilo a špalír diváků, který lemoval první část závodu, zde postupně přecházel v osaměle stojící [...]
In: Skáčeme, běháme
1 Dub 2011Dukla hrála kdysi dávno mezi mrakodrapy a napsal o tom Ota Pavel. Dneska hrála doma Na Julisce a napíšu o tom já.
Na Julisce stojí obří tribuna. Vážně obří. Po celé její délce se roztahují vínové a žluté lavičky, které vytváří z druhé strany stadionu viditelný nápis DUKLA. Já seděl přesně na písmenu „K“. „K“ je uprostřed [...]
In: Skáčeme, běháme
31 Bře 2011Dnes jsem dostal zelené tričko a startovní číslo. Stojí na něm velkým písmem 4520, Ondřej Pokorný a group H. Vedle je pak česká vlajka. Červená, modrá a bílá, taková, jaká má být. A jak jí není vidět na nebi nad Libyí, kde doufáme, že to uhasí jiní. Pakoval jsem si to všechno do batohu na [...]
In: Skáčeme, běháme
9 Led 2011Dvanáctičlenná sestava Olympu měří dohromady 2 193 cm. Kdybych tedy postavil všech dvanáct děvčat na sebe, naměřil bych mrakodrap vysoký téměř 22 metrů. Pomník Stalina na Letné prý měřil bez železobetonového podstavce jenom 15,5 metru. Volejbalistky Olympu jsou tedy docela vysoké holky. Průměrně to činí 182,75 cm na jednu, a to průměr ještě hodně kazí libero [...]
In: Do pedálů
12 Srp 2010Dostal jsem od dědy kolo. Esku, co má osmnáct rychlostí. Ne zase tak starou. Pak jsem si koupil košík a připevnil ho na nosič. Zároveň jsem však kolo rozšrouboval a rozložil. Zašel jsem do drogerie a tam koupil základovou barvu. Akrylovou. A na ní žlutou a červenou. Žluté taxi a odstín červené si už nepamatuju. [...]
Dnes bych Vám chtěl vyprávět o své brigádě, která mi od konce června zabírá většinu času. Loni touto dobou jsem se proháněl na paleťáku po skladištích léků, přerovnával jsem palety, gumičkou svazoval Amlozek, Frontin a jiné medikamenty, každé ráno vstával v šest a vydával se na kratičkou cestu do práce. Teď je tomu jinak, nezměnil [...]
Student Západoevropských studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, nepravidelný sportovec, náruživý čtenář, začínající cestovatel, kulturní barbar, zanícený jedlík a pijan, občasný pisálek a neúnavný pozorovatel svého okolí.
Pokyweb je můj web. Můj osobní projekt, jak se to teď asi nazývá, když chcete ukázat, že je to něco velkého. A Pokyweb je něco velkého. Vytvářím ho přibližně od února 2006, kdy jsem tenhle svůj vlastní internetový plácek založil. Jinak jsem toho zase tak moc nezaložil. Mám na to ještě čas. Chtěl jsem psát, rád píšu, tak jsem si chtěl dělat radost. Rád si dělám radost. Byl jsem tehdy osmnáctiletý gymplák. Teď už nejsem. Stejně tak se i Pokyweb proměnil. Jako já. A oba se měníme neustále. Hledám pro něj pozici, vzhled a obsah. Já rád hledám. Taky zkouším a vymýšlím. A píšu. Pokyweb je stejně chorý jako já. Je neobjektivní, plný předsudků. Je můj. Předsudky se snažím krotit. Pokouším se. Pokyweb je tím místem, kde mne trochu poznáte. A já se třeba taky poznám sám. Přečtete si tu mé myšlenky, názory, dozvíte se o mých koníčcích a zážitcích. Najdete tu něco o mé rodině, přátelích a kamarádech. Vítejte.